Značka Master Vietnam vznikla, aby finančně podpořila projekty Česko-vietnamského vzdělávacího institutu. S jejími zakladateli Nguyenem Tungem a Lucií Pštrosovou jsme si povídali například o vztahu české a vietnamské komunity nebo o záměru otevřít školu v odlehlé oblasti Vietnamu. Proč právě českou?
Děti z chudých rodin ve Vietnamu místo chození do školy často reálně končí u tvrdé práce na poli. Jejich šanci na lepší život dnes můžete jednoduše podpořit – koupí výborného čaje, kávy nebo jiných produktů z Vietnamu, ať už přímo na e-shopu Master Vietnam nebo v jeho showroomu. O ambiciózním plánu na podporu vzdělání jsme s Lucií a Nguyenem mluvili v našem rozhovoru, který se točil také okolo různých témat spojujících Čechy a Vietnamce, vietnamského přístupu ke konkurenci, ale i okolo osobnější roviny.
Pobočky Česko-vietnamského vzdělávacího institutu jsou v Praze a v Hanoji. Pomáháte tedy Vietnamcům na straně Česka nebo v určitých částech Vietnamu?
Nguyen Tung: Naše prvotní aktivity byly hlavně v Česku, a jak v této oblasti nabíráme zkušenosti, chceme to spojit i s Vietnamem. Jde to ruku v ruce. Lucka žila 5 let ve Vietnamu a já jako banánová generace, která se tady narodila, jsem tam byl pětkrát.
Přiblížíte těm, kteří toto označení neznají, co je vlastně banánová generace?
Nguyen: Říká se tak dětem asijského původu, které se narodily jinde. Tento pojem můžeme z historického hlediska dohledat pro čínskou komunitu v Americe. V Česku to média převzala a tady se tím myslí hlavně Vietnamci narození a žijící v Česku, kteří už smýšlí víc česky. Jejich mateřský jazyk je většinou čeština a vietnamsky se často učí až jako další jazyk. Banánová generace je vlastně přirovnání, kdy banán je navenek žlutý, ale uvnitř bílý.
Hlavním projektem vaší neziskové organizace je vybudování české školy v odlehlé oblasti severního Vietnamu. Proč právě zde?
Lucie Pštrosová: V horských oblastech a na vesnicích obecně jsou ve srovnání s městy velké ekonomické a sociální rozdíly. V horách žije velké množství menšin, které nemají stejné postavení ve společnosti jako normální Vietnamci. Nefunguje žádný sociální systém, stát jim třeba pomůže tak, že postaví školu, zajistí personál, ale tím to končí. Místní školy se musí spoléhat na pomoc jedinců a dobrovolníků, ať už vietnamských a nebo z mezinárodních neziskových organizací. Ty školu dlouhodobě podporují dodáním školních potřeb, financí nebo třeba i teplých obědů. Ale to nestačí.
Jaký je tam tedy hlavní problém?
Lucie: Spočívá v tom, že děti nejsou motivovány k tomu, aby studovaly a školu dodělaly, protože mají za to, že stejně skončí na poli. Přitom to tak nemusí být, osobně znám lidi, kteří pocházejí z etnik a dotáhli to na vysokou školu. Měli podporu nějakého jedince nebo neziskové organizace. Ti studenti si toho strašně vážili a byli cílevědomí a studovali víc než někdo, komu je vzdělání poskytnuto normálně. I nadaný mladý člověk se těžko prosadí a musí pracovat 20 hodin denně, aby uživil rodinu, kterou má často celou na starost.
Zmínili jste teplé obědy jako motivaci chození do školy. Proč to nakonec nezafungovalo?
Nguyen: Jedna velká nadace zajistila obědy a svačiny, protože na to etnika nemají prostředky, takže se děti ve škole najedly. Ale už podvědomě věděly, že i když dostanou zdarma najíst a něco se naučí, tak pak stejně půjdou prodávat suvenýry turistům nebo zůstanou na poli. Motivace vzdělání je tam nízká a oni potřebují nějakou inspiraci, nějaké vzory.
„Některé děti u mě ve Vietnamu poprvé viděly kartáček na zuby.“
Lucie: Děti ve velmi odlehlých částech třeba nemají ani základy hygieny. Přivezli jsme tam mýdla, kartáčky a pasty na zuby, aby to ty děti mohly vůbec používat, některé tyto věci viděly poprvé v životě. V hodně odlehlých oblastech bych to přirovnala k našemu středověku. Dřevěné domy s hliněnou podlahou, jejich středobod tvoří ohniště, kde se vaří a je to i zdroj tepla. Děti často ani nemají zimní boty, bundy, kalhoty a všechno dodávají právě neziskové organizace. Málokdy se stane, že se někomu povede se dostat do města. Protože třeba střední školy jsou daleko a rodiče nemají na to, aby ty děti vozili nebo dali na internát, a už vůbec ne do hlavního města na nějakou lepší školu. Zažila jsem, že si žáci na svačinu do školy přinesly pytlík se studenou rýží, protože prostě nic jiného neměli. Rodina může mít měsíční příjem 250 až 500 korun podle toho, co dělají. Zbytek si vypěstují sami.
Funguje tam víc nadací, které se snaží pomoct a tuto situaci zlepšit? Je ve společnosti snaha tyto problémy řešit?
Lucie: Existují francouzské a americké organizace, to je dáno i historicky, Vietnam byl sto let kolonií Francie a také zde byla americká válka. Ve Vietnamu existují různé pomocné spolky, ale každý se zaměřuje na něco jiného. Na sirotky, na válečné veterány nebo třeba australská na děti bez domova a oběti obchodu s bílým masem. Největší podpora, ať už sociální nebo ekonomická a podobně, pochází z neziskovek.
„Vietnamci během covidu ukázali, že Česko berou jako svůj druhý domov a že tady umí také pomáhat.“
Jakou spojitost má česká a vietnamská komunita?
Nguyen: Tyto dvě kultury jsou si docela blízké, i když se to nezdá, protože je každá na jiném konci světa. Ale všichni tady už známe nějakého svého vietnamského kamaráda, večerkáře… Žijí tu Vietnamci, kteří jsou, řekněme, nějak integrovaní, mají určité ekonomické zabezpečení a v krizi ukázali, že tuhle zemi berou jako svůj druhý domov a že tady umí také pomáhat. Měli jsme třeba projekt Vietnamci pomáhají, udělali jsme platformu a v rámci covidu jsme se dostali do všech médií, zmiňoval se o ní i Forbes. Nebo třeba kolega bloger dělal projekt Srdce pro IZS, kdy tisíce večerek dávaly záchranným složkám občerstvení zdarma, také jsme propojovali vietnamské podnikatele a lidi s českou stranou, která to potřebovala. Teď chceme pomoc zase hodně cílit do Vietnamu.
Spoustě lidí aktivity jako Srdce pro IZS, šití roušek nebo Vietnamci pomáhají obecně pozitivně ovlivnilo vnímání Vietnamců tady v Česku. Jaký na to máte názor ze svého úhlu pohledu?
Nguyen: Zlepšuje se to hlavně ve městech. Máme už 5 let ještě další projekt, taky u vás na Shoptetu. Jmenuje se Sapa Trip a provázíme po Sapě, vietnamském obchodním a dnes už i gastronomickém a kulturním centru. Prošlo si ji s námi přes 5 000 lidí. Zpětná vazba je hodně pozitivní, na druhou stranu se pořád setkáváme s předsudky. Někteří se nás stále ptají na to stejné, například kde v Sapě najdou čtyři pruhy Adidas. (smích) My jim vysvětlujeme, že jsou dobří i špatní lidi a je jedno, jestli jde o Čecha nebo Vietnamce. Těch 5 nebo 10 % Vietnamců, kteří zde vyvíjeli nelegální činnosti, nechali stín na celé naší komunitě. Na jeho odčinění tvrdě pracujeme.
„Psy nejíme. Černý humor moc neznáme.“
Co vám přijde jako nejvíc absurdní, co si Češi myslí o zdejší vietnamské komunitě, a přitom to tak vůbec není?
Lucie: Asi jak se říká, že si máte dát pozor na psa, do Sapy bez psa. Kultura se vyvíjí a je to dáno i tradicemi, které vycházejí z čínské kultury. Číňané jsou v tomto mnohem horší a dokážou sníst úplně všechno. (smích) Nemusíte se bát, že vám v Sapě prodají psí maso, protože není „čisté“ a protože je ve skutečnosti dražší než vepřové.
Nguyen: Je to černý humor, který Vietnamci moc neznají. My psy opravdu nejíme a máme je jako ochránce domova a mazlíčky.
Zdroj: https://blog.shoptet.cz/master-vietnam-rozhovor/
